Historie Karate-Do

Odhlédneme-li od vrozených instinktivních ochranných reakcí, zjistíme, že účinné techniky člověk objevil často čirou náhodou, přemýšlením nebo pozorováním zvířat. V procesu v pokusem a omylem byly zdokonalovány a dále se rozvíjely až k bojovým systémům. Přesný vznik karate nelze určit, jeho původ se datuje daleko do minulosti, možná více než tisíc let. Podle legendy nalezneme první zmínku o karate v klášteře Shao-lin, kde indický zenový mnich Daruma (Buddhidharma), učil své žáky metodami rozvoje vytrvalosti a fyzické síly, nezbytných k tomu, aby mohli snášet kázeň, jež byla součástí jejich náboženství.

Samotný vznik karate můžeme umístit na Okinawu, kde se bojové umění importované z Číny smísilo s domácí bojovou technikou. (Souostroví Rjukju bylo od nepaměti zeměpisným a kulturním spojovacím článkem mezi Čínou a Japonském). Okolo roku 1500 bylo obyvatelům Okinawy (pod hrozbou trestu smrti) od jejich feudálních vládců poprvé zakázáno nosit při sobě nebo používat zbraň. Rolníci však přizpůsobili své pracovní nářadí k obranný účelům proti drancování a násilí. K obraně používali například cep (nunchaku), vidle (sai) nebo srp (kama). Tyto „zbraně kobudó“ měli obyvatelé Okinawy v případě potřeby rychle po ruce a mohli je nosit při sobě, aniž by vzbudili nedůvěru utlačovatelů.

Po Japonské invazi počátkem 17. století přibyl k zákazu zbraní zákaz výcviku všech bojových umění. Reakcí obyvatelstva bylo zakládání tajných bojových spolků, které bojovaly proti okupantům. Výsledkem bylo nové bojové umění beze zbraní, pojmenované Okinawa-te (te - ruka, základní zbraň tohoto bojového umění). Výcvik te byl na Okinawě legalizován až v roce 1903, kdy byl pro svůj vynikající vliv na fyzickou kondici a zdraví zařazen jako povinná součást tělesné výchovy na školách. Zlegalizováním dostalo také bojové umění nový název. Skládal se ze tří znaků: první znak se čte kara a označuje čínskou dynastii Tchang, která stála u prapůvodních idejí tohoto bojového stylu. Druhý znak se čte te a označuje ruku, třetí znak se čte džucu a znamená umění. Celý název tedy zněl karate-džucu, tedy čínské umění ruky. Trénink Okinawského karate-džucu spočíval především v otužováních úderových ploch ranami do nejrůznějších pomůcek. Protože cvičenci byly trénovány na tvrdé až smrtící údery a kopy, neexistoval souboj ve dvojici. Toto expandující bojový umění začalo mýt vliv i na systém výcviku v japonské armádě. Na japonského korunního prince Hirohito, který spatřil exhibici na Okinawě, udělalo toto bojové umění takový dojem, že jeho zpráva podnítila studium tohoto umění v Japonsku.

U zrodu Karate-Do stylu Shotokan Ryu stál Gichin Funakoshi. Tento bezesporu nejvýznamnější učitel Karate-Do byl roku 1922 na požadavek japonského ministerstva kultury vyslán okinawským společenstvím bojových umění do Tokia, aby zde představil do té doby utajovaný systém boje beze zbraně. Nikdo tehdy netušil, že cesta Funakoshiho v květnu 1922 měla být cestou bez návratu. Ve svém dobrovolném azylu věnoval tehdy 53letý mistr zbytek svého života šíření Karate-Do. Mistr Funakoshi patřil k velkým expertům okinawského bojového umění. Prostřednictvím dlouholetého výzkumu okinawských systémů měl hluboký pohled do možností, které v nich vyly obsaženy. Když ale přišel do Japonska, narazil na novou mentalitu, která znemožňovala učení bojového umění podle starých okinawských vzorů. Aniž to měl původně v záměru, byl donucen k vytvoření nového stylu Karate-Do, který respektoval zásadní principy okinawských systémů a stal se i přístupný mentalitě a naturelu jeho japonských žáků. Snad právě proto začal být o jeho výuku stále větší zájem a po pěti letech po jeho příchodu vyučoval již na 12 univerzitách. V roce 1936 byla dokončena výstavba prvního samostatného Dojo pro výuku Karate Do a mistrovi žáci nad vstupní dveře umístili tabuli s nápisem „SHOTOKAN“.

Shoto znamená doslovně „šumění pinií“. Tímto slovem podepisoval Gichin Funakoshi svoje básně. Nové Dojo tak získalo název Shotokan Dojo a posléze se začal tak i nazývat styl Karate Do, který se zde vyučoval. Již v průběhu života Gichina Funakoshiho však začalo docházet k jistým změnám jím vytvořeného stylu. První změny provedl samotný syn zakladatele Shotokan Ryu Yoshitaka Funakoshi, který se snažil do Shotokanu přivést silný vliv samurajského přístupu ke Karate-Do. Tímto přístupem se Shotokan Ryu výrazně odlišuje od ostatních stylů Karate-Do, které byly postupně přeneseny do Japonska z Okinawy. Na tyto změny postupně navázal Masatoshi Nakayama spolu s Hidetaka Nishiyamou, kteří v roce 1949 založili Japan Karate Association (JKA) se záměrem otevřít pro Karate Do možnosti sportovního vyžití formou vytvoření pravidel pro sportovní zápasy jak v disciplíně KATA, tak i v disciplíně KUMITE a vytvořením metodiky pro přípravu na sportovní zápasy v Karate-Do. Samotný Hidetaka Nishiyama pak v roce 1960 založil vlastní směr ITKF (International Traditional Karate Federation). Vyznavači původního stylu Gishina Funakoshiho se po jeho smrti seskupili kolem Shigeru Egami, který byl mistrem určen jako pokračovatel jeho stylu a založili směr Shotokai. K těmto třem hlavním směrům Shotokanu se posléze přiřadily i další směry a to: Shotokan Karate International (SKI), který založil Hirokazu Kanazawa. A World Shotokan Karate Do Association (WSKA), kterou zřídil Keinosuke Enoeda.

Když si ještě připomeneme, že i v organizaci World Karate Federation (WKF), která usiluje o přijetí Karate-Do do programu Olympijských her, se praktikuje též jistá forma shotokanu, musíme konstatovat, že historie stylu Karate Do Shotokan Ryu se od příjezdu jeho zakladatele Gichina Funakoshiho do Japonska v roce 1922 celosvětově vyvíjí až do současných dnů.