Anko Itosu

Yasutsune Itosu (Anko Itosu), jeden z největších Meijin (velkých mistrů) okinawských bojových umění, se narodil v roce 1830 jako syn v rodině Samuraje Šikozu v Shuri no Tobaru. Přiměřeně svému stavu byl vychován velmi přísně. V 16-ti letech ho přivedl jeho otec k „Bushi“ Matsumura, jednomu z největších expertů bojového umění Shuri-te té doby. Brzy na to začalo pro chlapce vyučování. Matsumura byl přísným učitelem, málo chválil a hodně trestal. Od svých žáků očekával slepou poslušnost a bezpečnou důvěru. Itosu byl soto-deshi (vnější žák) Matsumura a velmi blízkým přítelem Matsumurova uchi-deshi (vnitřní žák) Yasutsune Azata. Navíc byl také studentem u Shimpana Gusukumy a Yasuriho, Iwahova uchi-deshi.

O mladých letech Itosua legendy hodně vyprávějí a mnohé z těchto příběhů přispívají dnes k tomu, aby přinesly světlo do událostí tehdejší doby. Takto se vypráví o příhodě, která se udála v roce 1856, když musel bojovat proti muži jménem Tomoyose, někdejšímu šampionovi Shorei-ryu. Už nějakou dobu byla rivalitamezi Shuri a Naha, vztahující se na efektivitu jejich bojových umění. Před Yamagataya v Naha se nacházel velký skalní úlomek, který lidé nazývali Ude-kake-shi.

Když někdo šel ke skále a položil na ni ruku, bylo to vyzvání k boji vůči nejsilnějšímu bojovníku města.

Itosu to učinil. Příčinou toho byla fáma několika obyvatel z Naha, kteří říkali, že by nemohlo Shuri-te být tak účinné, aby obstálo proti bojovníkům z Naha. Tak došlo mezi Itosu a Tomoyose k boji. Itosu pracoval tvrdě a disciplinovaně 8 let pod vedením Matsumura. Kromě toho se učil ještě u Shimpan Gusukuma (linie Shionja) a u Yasuri, přímého žáka Iwah. Během doby se rozvinul v neporazitelného bojovníka a jednoho z největších mistrů bojových umění. Kteří vůbec kdy v Karate byli.

Vživotě Itosu bylo hodně mužů, kteří ho vyzývali a dávali život v sázku, jen aby porazili slavného mistra, a tím se stali sami slavní. Přesto však nebyl mistr Itosu nikdy poražen. Ačkoliv byl malé postavy, měly jeho ruce obrovskou sílu. Jednou byl napaden cizím bojovníkem na ulici. Itosu byl skutečně tak dobře trénovaný, že se celé jeho tělo zdálo být nezranitelné. Jednou, když právě vstupoval do restaurace v zábavním centru v Naze, zaútočil na něho zezadu statný mladý muž úderem mířeným do jeho boku. Ale itosu dokonce byz pootočení těla zpevnilsvaly okolo žaludku tak, že úder odskočil od jeho těla a ve stejném okamžiku jeho pravá ruka uchopila pravé zápěstí útočníka. Aniž by otočil hlavu, stálestále klidnětáhl može dovnitř do restaurace. Zde poručil vyděšené servírce přinést jídlo a víno. Neustále držel mužovo zápěstí pravou rukou, usrkl vína ze šálku drženého v levé ruce a pak přetáhl útočníka kolem sebe a poprvé se na něho podíval. Po chvíli se usmál a řekl: „Nevím, co proti mně máte, ale napijeme se spolu!“ Úžas mladého muže z tohoto chování si můžete snadno představit.

Itosu měl další slavné střetnutí s ukvapeným mladým mužem, instruktorem karate jisté okinawské školy. Ten bojoval prodle přirozenosti a byl pyšný na svou sílu. Měl poněkud nepříjemný zvyk číhat v tmavých uličkách, a když tudy procházel osamělý chodec, tak na toho ubohého mužy vyskočil. Nakonec byl tak sebevědomý, že se rozhodl napadnout i samotného mistra Itosu, neboť věřil, že nezáleží na tom, jak je mistr silný. Může být poražen, když bude přepaden nečekaně.

Jedné noci sledoval mistra Itosu ulicí a nepozorovaně se přiblížil a zasadil svůj nejsilnější úder na mistrova záda. Zmaten zcela zřejmou skutečností, že si toho mistr vůbec nevšímal, ztratil mladý rváč rovnováhu a ve stejném okamžiku pocítil, že má pravé zápěstí sevřené jako ve svěráku. Pokusil se osvobodit pomocí druhé ruky, ale samozřejmě neuspěl. Síla jeho sevření byla na Okinawě známá jak jsem se zmínil již dříve, dokázal rozdrtit tlustý bambusový stonek jednou rukou.

Itosu dále pokračoval v chůzi a vlekl mladíka za sebou aniž by se dokonce obtěžoval ohlédnout. Když si uvědomil, že vůbec neuspěl, prosil mladý muž mistra za odpuštění. „Ale kdo jsi?“ zeptal se Itosu měkce. „Já jsem Goró,“ odpověděl mladík. Nyní se na něho Itosu poprvé podíval. „Ó,“ zabručel, „opravdu bys neměl zkoušet takové triky na starého muže, jako jsem já,“ S tím ho nechal být a odcházel pryč.

Ještě v roce 1905, když bylo Itosu 75 let se odehrál jeho poslední souboj ) z této doby pochází také snad největší přínos pro Karate, Kata Pinan. Kata Pinan byla zařazena do osnov výuky na okinawských základních školách. Při vytváření těchto Kata Itusoovi pomáhal jeho nejlepší žák Chomo Hanashiro) z řad těch, kteří chtěli porazit tak slavného mistra a stát se sami slavnými. Mistr byl sice stár, ale co tratil na fyzické kondici, to nahradil zkušeností a pevnou vůlí. Nikdy za svůj život nebyl nikým poražen. Jeho mohutné ruce zastavili jakoukoliv překážku, dokonce se říká, že v jednom boji svému soupeři přelomil ruku při blokování malíkovou hranou své ruky. Je také pravda že Itusoovi nikdy nevydržela makiwara celý měsíc.

Japonští úředníci stále více pohrdali lidmi z okinawy a jejich arogance, že se nikdo v ničem s nimi nemůže rovnat. Tato vyzvání zůstávala stále bez odpovědi, a jako páni ostrova vyvíjeli takový násilný politický tlak na správní orgány Okinawy, které byly nuceny obrátit se na mistry Okinawa-te a požádat o souhlas s bojem, vyzvali mistry v karate, aby se utkali proti jejich expertu v Judo. K Itusovi, který byl zodpovědný za výukový systém na základních školách, se tato správa donesla a rozhodl se skoncovat s tímto nesmyslným chvástáním. Proto svolal všechny své žáky a pověděl jim:

„Budete mít jedinečnou příležitost vidět Karate v praxi, aby všichni viděli že Karate není sportem, ale že Karate v rukou experta může být smrtelnou zbraní.

Také chci abyste toho byli všichni svědky.“

V den konání onoho zápasu byl přítomen celý lid z okolních vesnic, včetně japonských funkcionářů, kteří tento duel pořádali. V momentě, kdy itosu vstoupil do zápasiště, byli Japonci pobouřeni a uraženi, domnívali se, že porážka starého muže bude ostudou jejich bojového umění. Málem k souboji nedošlo nebýt Itosua, který tuto situaci zachránil.

„Já jsem zodpovědný za výuku Karate. Jedině já budu bojovat. Porazíte-li mě, porazíte také Karate.“

Japonci souhlasili a do zápasiště vstoupil jejich šampión v Judo. Chvíli kolem Itosua kroužil tento o mnoho let mladší judo-ka. Itosu byl klidný a soustředěn. Po chvíli judo-ka zaútočil. Boj trval jen několik sekund. V momentě, kdy judo-ka zachytil starého mistra, Itosu provedl úder s mohutným krátkým kiai. Všichni byli překvapeni. Starý muž stál a mladý expert ležel v bezmezné křeči, lapající po dechu na zemi. Itosu se sehnul a provedl techniku Kuatsu – technika znovuoživování. Poté se otočil ke svým žákům a řekl: „Karate by nikdy nemělo být používáno, pokud existuje jiné volby.“ Poté z arény odešel.

Yasutsune Itosu, „svatá pěst Shuri-te“, byl jedním z nějvětších mistrů bojových umění, kteří kdy existovali. Jeho nejvýznamnějším přínosem byly jeho Kata. Řekl: „Karate je způsob života, cesta jak dospět k absolutnímu bezpečí a nebojácnosti. Člověk který cvičí Kata, může určitým rozložením těžišť v Kata zlepšit své individuální schopnosti až ke krajní hranici.“

Itosu byl přesvědčen o tom, že musí cvičenec dosáhnout nejdříve plného ovládnutí těla před každým dalším rozvojem v bojových uměních. K tomu pro něho existovala jen jedna cesta. Cesta Kata. Řekl: „V bojovém umění nedochází k žádnému rozvoji, když cvičenec zameškává zdokonalovat svoje Kata.“ Kata nepřipisoval rozvoj těla, nýbrž také kontrolu dýchání a ducha, schopného klidné koncentrace a ovládnutí sebe samého.

Itosu říkal, že člověk, který cvičí Kata, může dosáhnout klidného stavu, v němž rozumí kolísáním své vlastní duše (Bonno)y. Ovládá jej a současně je schopen vyjádřit každý vnitřní pocit svým tělem. Podmíněno touto okolností nazval Karate uměním. Poukazoval stále na to, že vlastní podstatou Karate není sebeobrana, ale cvičení k dokonalé zralosti osobnosti.

Mnoho starých Kata bylo díky němu dochováno a jeho žáci založili následně okinawanské styly Shorin-ryu. Kromě toho rozvíjel několik forem Kata dále, což vedlo k založení Tekki Nidan, Tekki Sandan, Baassai Sho a Kanku Sho.

Anko Itosu zemřel v roce 1916. Byl jedním z mála Meijin v dějinách bojových umění, který svoje umění ovládal daleko za hranicemi tělesného chápání.

Zdroj: Karate Tygr Shotokan